Jako tramvaj...

Jako tramvaj...

Znáte ten pocit, když se snažíte s někým být v kontaktu a ono to nějak nejde? Poslední dobou to zažívám sám i Verunka. Otázkou je, proč je tomu tak. Může to být naším věkem, prací či školou. Člověk se vyvíjí, dospívá, mění se mu priority. Už to není tak, že jsme po škole hodili tašku do rohu pokoje, trávili čas se svými kamarády a večer udělali úkoly a tím naše povinnosti skončily. Pokud člověk ovšem chce, tak ten čas si najde. Jasně, my lidé jsme mistři výmluv a umíme toho sakra dobře využívat. Ale občas se prostě jen nechceme nechat vysávat od ostatních - protože ne všichni naši přátelé se zajímají o nás. Jde jim jen o sebe. Verunku ani mě už nebaví poslouchat nářky jiných, pokud poznáte, že ten člověk o vás nemá zájem. Že se vás ani nezeptá, jak se máte. Že se na konci vašeho setkání zeptá na jednu věc jen z povinnosti. Vždyť o tom přátelství přeci není. Už se nechceme nechat vysávat.

Bohužel a bohudík, tak přátele přichází a odchází. Já jsem poslední dobrou udělal mnoho řezů v mém okolí a jeden z nich byl hodně hluboký a řízl jsem ho s těžkým srdcem. Díky Facebooku máme dojem, jak je důležitý mít xxx přátel. Jak se ale sami vyvíjíme, tak naší dřívější přátelé už do našeho života taky nezapadají. To je prostě přirozený vývoj. Kdo má přežít přežije, jak říká jeden doktor v nemocnici, kde pracuje Verunka.


Já jsem měl vždy tu blbou vlastnost, že jsem se snažil držet a pomáhat lidem, které mi sami škodili či mě jenom využívali. Nepotřebuji plno přátel a ve výsledku mi jich stačí jen pár. Nemusíte všem pomáhat či být jejich zpovědnice. Lidé přichází a odchází...


Pěkný večer všem a brzy zase s optimističtějším článkem.


Dva z Brna