Nebuď jedináček

NEBUĎ JEDINÁČEK

Co vás napadne o člověku, když se řekne, že je jedináček. Je sobecký. Neumí se dělit. Myslí jenom na sebe. Stará se jen o sebe. Má všechno, na co si ukáže. Ego až do nebe. Jájinek. Já. Já. Já. Já. Já. Aura jedináčka.

Někteří lidi se jako jedináčci narodí a během života z toho vyrostou. Člověk postupně zjistí, že se svět netočí jen kolem něho. Že si z něj na zadek každý nesedne. Že na něj všude nečekají s otevřenou náručí. Že je nakonec lepší udělat radost někomu jinému než sobě. Že on není středobod vesmíru. Že raději upřednostní druhé než sebe. A ne vždycky dostane, co chce. Je to taková evoluce naruby - pomalu dospěje k tomu, že člověk má i jiné hodnoty, než vystavovat sama sebe na piedestalu - a tak vymítá ďábla jedináčka.

Horší je, když se postupem života člověk jedináčkem teprve stane. Utváří ho tom jeho okolí, jeho nejbližší, jeho přátelé, ale hlavně on sám - a on nakonec zjistí, že je vlastně moc příjemný stát na tom svém piedestalu, kteří pro něj ostatní a on nevědomky vytesali. A jako když jdete na kolotoč -prodloužená jízda začíná. Až na to, že tahle za dvě minuty neskončí. Jen brát a nic nedávat. Jsem jen já a na vás kašlu.

Jak říká Láďa: „Chovám se k ostatním tak, jak chci aby se oni chovali ke mně“. Tohle by měli jedináčci nosit na klubových tričkách. Ale ne každý si "to tričko" umí obléci :).

Mír s vámi a hezký víkend všem odvážným!

Verča