ZVYKNEŠ SI...

Zvyk je železná košile. Jednou přišel Ladik večer domů a jak to tak bývá, rozebírali jsme, jak se měl v práci. Nebyl to zrovna den jako malovaný, což určitě všichni znáte. Ne každý den je jako z marcipánu. Na konci naší debaty mi Ladik pověděl, co mu ten den řekl jeden jeho kolega - zvykneš si.

Jistě, na některé věci si člověk holt zvyknout musí a změnit prostě nejdou. Ale patří mezi tyto věci i práce? Vždyť přeci každý je svého štěstí strůjcem a práce je a vždycky jí bude moc. Když se někoho zeptáte, jestli se těší do práce, odpověď už dávno znáte. Ani vám ten druhý nemusí nic říct, občas stačí pohled, výraz, gesto. Jasně, do práce se snad nikdo netěší, je to prostě povinnost a nutnost (vyjímky samozřejmě existují ;)). Lidé si neustále stěžují na své zaměstnání, ale na druhou stranu stále v něm setrvávají. A mně zajímá proč? Protože už si za ty roky zvykli? Jsem si vědoma toho, že peníze jsou potřeba a že do huby nám pečení holubi lítat opravdu nebudou. Ale nešlo by to i jinak, odvážit se a něco změnit? 

Člověk léta studuje a připravuje se na své budoucí povolání, které si vybral leckdy už na základní škole. Chodí na střední, na vysokou a pak bum a je v tom - v realitě všedního dne. A pak třeba zjistí, že to úplně není ono. Škola je jedna věc a realita věc druhá. Schválně, kolik znáte lidí, co mají vystudované tohle a dělají tamto. Já mraky. Co teda s tím? Zvyknout si? Nebo prostě zkusit štěstí jinde. Jednou, ještě v Praze na medicíně, nám řekli větu, kterou mám neustále v hlavě. Nemusí tě to bavit, ale nesmí tě to srát. Jak to teda je?

Hezký večer všem odvážným.

Verča