ČLOVĚK SE OBČAS POTŘEBUJE ZTRATIT.

Když jsem nastoupila do práce na ARO, ani za boha jsem nemohla trefit do šaten. Jsou v suterénu nemocnice a vede k nim několik cestiček (pro mě jsou tyto cesty podobné labyrintu). Vždycky jsem se ráno modlila, ať trefím a nepřijdu pozdě na oddělení. Nejhorší to bylo v noci, kdy jsem si potřebovala jít do šatny pro mikinu a sjela výtahem vedle k operačním sálům. Dlouhá chodba, osvícená velice, ale velice decentním světlem. Pro "procházku" ve tři ráno ideální stav. Ladik si ze mně dělal srandu, že se dokážu ztratit fakt všude - pro něj dojít do šatny neznamenalo projít bludištěm. Nicméně, stačilo mi párkrát se ztratit a teď - trefím i poslepu. Našla jsem cestu.

Spousta lidí kolem mě se "ztratila" a hledá se. V práci, ve škole, v osobním životě, v lásce. Pochybují o sobě, bojí se. Že jsou na špatném místě, na špatné škole nebo že žijí se špatným člověkem. Neví, jak dál. Nemají směr, protože jejich kompas jim přestal ukazovat cíl. Rozbil se. Ztratili se. A my jsme z toho celí nesví. Nemáme rádi ten pocit, když nevíme, kde jsme. Když něco nejde podle plánu - když se ztratíme.

Člověk se občas potřebuje ztratit, aby se znovu našel. Je jedno kde, jak a s kým. Cesta se vždycky nakonec najde. Stejně tak, jako jsem já našla cestu do šatny, vy se taky najdete. Třeba to nebude hned zítra, ani za týden. Může to trvat. Ale jak minule psal Ladik - lepší je cesta než cíl :).

Pro všechny ztracené

Verča