Vzhůru můj panáčku!

Praděd a sněhulín!

Kdykoliv, když mám mezi službama chvilku nebo mám dovču (ano, naše paní staniční je asi kouzelník, dala mi dovolenou! Juchů!), tak mizíme z Brna. Ne, že by nás Brno štvalo, máme Brno moc rádi. Jenže nás to tak ze setrvačnosti k přírodě táhne pořád ven :). Dneska vám napíšu, jak mě Ladik vzal na Praděd.

Praděd je nejvyšší horou Jeseníků (mně se česká pohoří stále pletou, takže je to spíše info pro mě, než pro vás :D). Naposledy jsem tam byla na zimním kurzu se školou, kde jsme my, prostí záchranáři běžkovali se sporťákama a málem naše duše vypustili. Takže jsem si i zavzpomínala na "staré dobré časy". Parkovali jsme nahoře v Karlově studánce na parkovišti. Na celý den stálo parkovné 70 Kč, takže peněženka nezapláče. Hned z parkoviště jsme se vydali po žluté stezce údolím Bílého potoka. I když byla sobota, moc lidí jsme po cestě nepotkali. Podzim krásně zabarvil okolní stromy a opravdu to stálo za to. Jdete kolem malých vodopádů po dřevěných mostech. Trošku nám po cestě pršelo, ale pokud máte aspoň trošku solidní boty, tak přežijete ve zdraví. Rozhodně doporučím tuto cestu spíš směrem nahoru, než se jí vracet dolů. Půjde se vám pohodlněji. Jediná věc, která mi vadila - jak voda hučí, skoro vůbec neslyšíte, co druhý říká. Což by někteří mohli uvítat - že pánové! :D

Údolí Bílého potoka.

Cesta po žluté stezce.

Občas narazíte na dřevěný most.

Po cca 5,5 km jsme dorazili k chatě Ovčárna. Od chaty je to na Praděd ještě necelé 3 km po asfaltové cestě. Zvedl se vítr a už nebylo takové teplíčko. Nebyla ani moc mlha a tak se nám podařilo vidět na Dlouhé Stráně, což je přečerpávající nádrž. Jednou jsem tam byla a byla bohužel vypuštená. O to víc se těším, až ji uvidím napuštěnou! Pod Pradědem byl poprašek sněhu, tak jsme si postavili našeho prvního sněhuláka a pak už se těšili na polívku v hospodě (Ladik mě zapomněl po cestě dotankovat - ale jelikož počasí se po cestě horšilo a za chvilku měla být tma, tak jsme mu to odpustila). Vršek vysílače byl už pokrytý ledem, který padal na turisty pod ním. Uvnitř vysílače je restaurace, bistro a výtahem se můžete svézt nahoru na vyhlídku. My jsme šli do restaurace, kde si dáte takové ty turistické klasiky. Skončili jsme na polívce, grogu a pítí a nechali tam 2 kila. Za smažák se nám 150 Kč opravdu dávat nechtělo. V bistru na chodbě si dáte supr párek v rohlíku za 20 Kč a máte vystaraný. Vyhlídka stojí 100 Kč na hlavu dospěláka a musíte mít štěstí na počasí. Výtah obsluhuje takový dědeček z pohádky.

Cesta po sjezdovce. 

Asi po půl hoďce jsme se vydali směrem k autu. Zkrátili jsme si cestu přes sjezdovku, čímž jsme ušetřili cca 40 minut času. Cestu moc veřejnosti nedoporučuju, musíte vědět kudy kam a navíc byla dost podmáčená, takže jsme si museli dávat sakra pozor kam šlapeme, jinak bysme plavali.  Od Ovčárny jsme se vydali po modré stezce, které vede nad údolím Bílého potoka. Kopíruje žlutou stezku, ale jen o pár desítek metrů výše a jdete lesem. Je dlouhá cca 5 km a dovedla nás přímo k autu. 

Cesta po modré stezce.

Než jsme došli k autu, byla už skoro tma, ale využiji jsme čas a šli se projít do Karlovy Studánky. Lázeňské městečko plné stylových dřevěnych baráčků. A je opravdu maličké. Prošli jsme si ho za půl hoďku, ochutnali pramen - omládli jsme, omládli jsme!, koupili lázeňský oplatek a hlavně, sehnali jsme známky! Máme takovou úchylku - posíláme pohledy blízkým, ale i sami sobě. Píšem si, co se nám líbilo :). Ale sehnat známku, byla docela fuška. Jelikož na Ovčárnu a na Praděd nejezdí pošta, tak známky neseženete - ale pohledy paradoxně mají. Takže známky jsme sehnali až dole, v Karlově studánce vedle pošty. 

Karlova Studánka.

Časově je výlet tak na celý den, ale my jsme trošku hnali, takže nám zabral cca 4-5 hodin. Pokud se vám nechce pěšky celou cestu, můžete jet i autobusem, jezdí cca každou půl hodinku.

Třeba vás inspirujeme a taky se vydáte směr vysílač a Jeseníky! :)

Hezký zbytek týdne všem odvážným!

Verča